Jsou výsledkem další spolupráce Jana Boháče s Jonášem Richterem, vznikla pro Pragovka Gallery Rear v Praze v roce 2018. Autorkou textu je Anežka Bartlová.
Nasledujíc text vznikl v rubrice Minirecenze v A2, jeho autorem je Martin Vrba.
Na začátku nového roku přibyl v Praze nový galerijní prostor Pragovka Gallery, který si klade za cíl vystavovat díla především mladých umělkyň a umělců. Jedním z prvních projektů je expozice Jana Boháče a Jonáše Richtera nazvaná Silné a slabé karty. Zadní místnosti galerie jsou zaplněny několika velkorysými objekty, jejichž celková kompozice představuje politickou výpověď. Nejprve by měl divák vstoupit do malé dřevěné boudy ve tvaru bílé čepice Ku-Klux-Klanu, odkud mu dva kruhovité průzory umožňují vidět celou scenérii za doprovodu upravených písní kapely Ortel.
Poté může vejít do vnitřku obřího dutého meče, jehož čepel se postupně zužuje, takže ke konci nemá jinou možnost než se plazit. Meč je namířen na štít, který celou instalaci uzavírá ve ztuhlém pohybu militantní bílé hrdosti. Ta je nucena čelit odporu, protože každá reakce vyvolává další akci. Sluší se ale upozornit, že téma fašismu autoři pojímají ve vší vážnosti jako rakovinné bujení – veškeré dřevěné konstrukce objektů jsou vyplněny nezakrytou skelnou vatou, o jejíchž karcinogenních účincích koluje nejeden mýtus. Efektivně tím vytvářejí dojem toxického prostředí, v němž není radno trávit víc času, než je nezbytně nutné. Totéž ostatně platí i o vnímání světa perspektivou bílého šovinismu. Nakouknout do Pragovky ale smysl má a bude zajímavé sledovat, kterou cestou v rámci současného mladého umění se bude galerie dále ubírat.
https://www.advojka.cz/archiv/2018/5/minirecenze
A nyní již zmiňovaný text od teoretičky umění Anežky Bartlové.
Ačkoliv je to po volbách, které rozdělily voliče téměř na polovinu, těžké, je potřeba podívat se na spory z odstupu. Odstoupení a náhled z větší dálky, při zachování vědomí detailů a podstatných rozdílů mezi jednotlivými skupinami (protože nelze tvrdit, že ony poloviny mají jednotné názory a důvody pro svou volbu), umožňují symboly. Hrají totiž důležitou roli při komunikaci. A to odedávna. Tak meč může být symbolem agrese, ale též nástrojem boje emancipačního, bitvy nenávistné stejně jako sjednocující. Tentokrát jej najdeme v situaci tréninku – je umístěn proti terči, který spojujeme spíše s poměřováním (vlastních) možností a schopností. Cvičení ze své podstaty zahrnuje i možné selhání a umožňuje nový pokus bez fatálních důsledků. Právě tak je to i s komunikací: mezi rozdělenými tábory je teď důležité najít styčné plochy, umožnit vzájemné pochopení silných a slabých míst, trénovat rétoriku i taktiku (společného) postupu.
Silné karty Jana Boháče a Jonáše Richtera nabízejí právě takové pole zkoušení vzájemných tolerancí, pokus mluvit jazykem, jímž mluví protistrana. Tak se z meče a terče staly sochy, které jsou zároveň úkrytem, v němž můžeme v klidu vyjednat své pozice. Odhlučněné prostředí uvnitř instalace nabízí možnost vykřičet své stížnosti a zamyslet se, proti čemu vlastně zbrojíme. Útočný meč se stal zároveň místem vstřebávajícím nenávist a křik.
Kukla, jež stojí opodál jakoby zapomenuta, čekající na příhodnou dobu, je pokusem představit si, co se děje v mysli těch, kteří nenávidí druhé. Line se z ní sborový zpěv, k nepoznání transformovaný nápěv písně xenofobní kapely Ortel. Ostatně před dvěma lety právě na Kolbence odehrál jeden z jejich pražských koncertů. A je to právě v prostorách bývalé továrny Českomoravské Kolben-Daněk (ČKD), kde se odehraje cvičný souboj: Jakoby se jednalo o ozvuky třídního boje, volají někteří analytici po volbách; možná je to boj kulturní, říkají jiní. A možná je to jenom hra a život je jinde, řekli by další.
Hra jako taková je zkouškou na skutečný život, v níž je možné spoléhat na pravidla, pokoušet jejich hranice a prohrát (nebo vyhrát) bez následků. Pokud je to hra, je přirozené, že nemají všechny karty stejnou váhu a některé jsou prostě silnější. Pokud to hra není, pojďme se na pravidlech domluvit společně…
Zkusme si tedy vlézt dovnitř „meče“ a nahlas zakřičet, co je tou nejsilnější, nejváženější a nejcennější kartou?
Anežka Bartlová
Jan Boháč 