Nákaza

Tato výstava proběhla v roce 2017 v Galerie Atrium za kurátorské podpory Anežky Bartlové , která je autorkou prvního textu, který sloužil jako text k výstavě. Následuje recenze výstavy od teoretičky umění Sabriny Muchové s názvem Nesnadná krása Jana Boháče. Autorkou fotodokumentace je Johana Pošová. Všem třem děkuji a dále děkuji Patrikovy Hlavsovy za výraznou pomoc při realizaci výstavy.

Výstavní síň je součástí bývalé kaple, kolem níž býval hřbitov z let 1711–1715, kdy řádila poslední z velkých morových epidemií, jíž podlehlo v Českých zemích asi 200 000 lidí. Následně byla zavedena kanalizace a mory ustaly.

Mor se totiž šířil především ve městech, kvůli nízké úrovni hygieny a zároveň vysoké koncentraci lidí, jako důsledek snadného šíření nakažených blech. Bakterii Yersinia pestis svědčí nejlépe teplé a vlhké prostředí, morové bakterie umí navíc přežít zahrabané v půdě stovky let a i dnes tedy archeologové musí mít očkování. Preventivní vakcína vyvolá v těle situaci jakoby organismus byl napaden, díky čemuž se vytvoří protilátky. Opačnou reakcí bývala izolace dosud nenakaženého města vůči nově příchozím.

Ještě před rokem se Evropa bála stejně jako před třemi sty lety. Kromě vlastních politických problémů a vlny zbídačených uprchlíků na hranicích tu najednou byla i hrozba rozšíření eboly. Tato epidemie se stala podle Světové zdravotnické organizace „nejhorší v moderních dějinách“, během dvou let zemřelo 11 000 lidí. Reakcí evropských států bylo omezení kontaktu a letecké dopravy z a do zemí postižených nákazou.

Jan Boháč v galerii Atrium „vypěstoval“ městskou scenérii snad až příliš krásnou. Náznak sktruktur poznamenaných nákazou neznámým onemocněním, jehož symptomem je neustálý růst. Zdánlivě křehké homole evokují vnitřní bujení: krása výsledku je neoddělitelně spojena se strachem z nákazy. Dnes nás ohrožuje stejně tak omezení růstu, rychlosti a vývoje, jako naopak nekontrolované bujení, ať už v přeneseném slova smyslu v kontextu společenských fenoménů nebo fyzicky v podobě šíření rakoviny či virových nemocí. Představa nekonečna je pro nás stejně důležitá jako pro uvažování doby baroka: stejně krásná a zároveň smrtící. Jen nekonečné trvání je nahrazeno představou nekonečně udržitelného růstu a obranou je stále omezení pohybu a uzavření hranic.

Konfrontace s nákazou v ambivalentní situaci mezi fascinací krásou a strachem ze smrti může sloužit jako svého druhu očkování: v galerii se můžeme se strachem vyrovnávat pomalu, posvém, zvykat si a budovat imunitu.

Autorka textu: Anežka Bártlová

Nesnadná krása Jana Boháče/Sabrina Muchová

Výstava Jana Boháče v žižkovském Atriu nese název Nákaza. Tento galerijní a koncertní prostor se nachází v místě bývalého morového hřbitova, respektive je součástí bývalé kaple. Boháčovo dílo na tuto historii reaguje a reflektuje ji, současně však fakt nákazy aktualizuje a re-kontextualizuje. Dílo představují objekty vytvořené ze sádry, na nichž se díky určitému chemickému procesu vytváří drobné krystalky. Boháčovy skulptury jsou vytvarované jako půdorys města, jako zvláštní zrcadlový obraz se pod nimi nachází pečlivě nasypaná sádra.

Celkový dojem je fascinující, ačkoliv diváka poněkud zneklidňuje, i když nemusí být snadné jasně určit proč. Jednoduché líbivosti a atraktivitě se podle svých slov jak sám umělec, tak i kurátorka Anežka Bartlová chtěli vyhnout. Dle mého názoru bezesporu úspěšně; ačkoliv se při prvním pohledu dílo jeví jako jednoduše krásné, čím déle a pozorněji se díváme, tím výrazněji se vkrádají upomínky rozkladu či nekontrolovatelného bujení. Jedná se o umělecký výtvor komplexnější a nesoucí podstatnější sdělení, než prosté konstatování: toto je hezké. Domnívám se však, že krásu objektu, schopnost díla přitahovat pozornost, nelze jen tak opominout. Naopak vzniklé napětí je pro výslednou hodnotu díla určující. Když jsem se na Nákazu dívala a přemýšlela jsem o působnosti a působivosti této instalace, vybavila jsem si jeden z pozapomenutých estetických konceptů, koncept nesnadné krásy, který se o určitou rehabilitaci krásy, zahrnující současně i ošklivost, pokouší. Pojem krásy se totiž nevyčerpává líbivostí či dokonce podbízivostí. Krása v uvažování mnohých estetiků značí především estetickou hodnotu. Boháčovo dílo se nepoddává lehce, vyvádí diváka z rovnováhy, do krásy se vkrádá chorobnost. Není to tedy krása snadná, ale krása nesnadná.

Koncept nesnadné krásy nalezneme u téměř neznámého estetika počátku minulého století, Bernarda Bosanqueta. Ve svém díle Tři lekce o estetice z roku 1915 odlišuje snadnou krásu (easy beauty) od nesnadné krásy (difficult beauty). Zatímco snadná krása je konvenční, jednoduše přístupná, nenutící k přemýšlení a občas blízká kýči, nesnadná krása může dosahovat až odpudivosti. Bosanquet jí připisuje tři charakteristické rysy (byť uznává, že nikoliv vyčerpávající): složitost, napětí a šíři. Složitost lze chápat i jako nemožnost postihnout dané umělecké dílo na jeden (letmý) pohled. Není možné jej rychle a snadno pochopit, ale vyžaduje od nás, abychom jej vnímali pozorně, soustředili se na detaily a postupně budovali jeho smysl. Nemusí se tedy nutně jednat o složitost nepřehledného vzoru nebo těžkopádných vět. Napětí je spojeno s emocionálním a kognitivním dopadem daného díla, který může být mnohdy jen těžko únosný (Bosanquet uvádí jako příklad tragédie). Snaha, kterou musí recipient vyvinout, aby dokázal nesnadnou krásu vnímat, není přitom podle Bosanqueta intelektuální, ale imaginativní. Umožňuje fyzicky i psychicky prožít svět otevírající se před ním v uměleckém díle, svět odlišný od fixovaného systému konvencí. Opustit bezpečné území každodenních pravidel a přesvědčení proto může dosahovat nepříjemné tenze. Zdůraznění imaginativního dosahu umění proti intelektuálnímu úsilí přitom poukazuje na schopnost uměleckých děl zapůsobit značnou silou, kterou však nelze ani verbalizovat, ani shrnout do nějakého konceptu. Umění neoperuje pomocí argumentů nebo jasných stanovisek, ale imaginativně, nepojmově, partikulárně. Nakonec pak rys šíře označuje podle Bosanqueta způsob, jakým umění zachází se zavedenými normami a konvencemi, totiž že je mnohdy obrací „vzhůru nohama“. Současně je to i schopnost recipienta sám se od svých přesvědčení a zásad oprostit. Hrozí totiž, že se člověk sám sobě odhalí třeba jako morální pokrytec, jak píše Bosanquet.

Nesnadná krása se v Bosanquetově výměru vlastně rovná estetické výtečnosti. Díky rysům, které jí připisuje, je tato kategorie schopna obsáhnout i díla, která neodpovídají konvenční představě krásy. V případě díla Jana Boháče se jistě jedná o esteticky působivý objekt. Jeho krása není bezduchá a nenaplňuje hladce očekávání diváka, ani se mu nenabízí pro jednoznačné a okamžité porozumění. Struktura díla a jeho rozdvojení „pevné“ části a nasypaných obrysů kopírujících sádrové skulptury vznáší otázky a znejišťuje interpretaci. Nacházíme zde tedy složitost. Promýšlení smyslu díla se nutně dotýká nepříjemných otázek smrti, izolace, strachu a ostatně i samotné nákazy. Napětí je pak v díle přítomné i v již zmiňované polaritě vizuální přitažlivosti a závažnosti jeho sdělení, v jeho imaginativní působnosti. Sdělení Boháčova díla se skutečně dotýká aspektů života, kterým se člověk obvykle vyhýbá anebo si je rovnou odmítá přiznat. Boření pohodlných představ od nás tak vyžaduje podívat se i na to nekomfortní. Musíme tudíž udržet pohromadě šíři, kterou před nás dílo staví. Rozšíření divákova pohledu na svět je ostatně zásadním důsledkem setkání se s tímto dílem.

Autorka textu : Sabrina Muchová