Můžu?

Výstavní projekt jsem připravil v roce 2017 pro Galerii UM, která se nachází v přízemí Vysoké školy Umělecko-průmyslové v Praze.

Po vstupu do galerie se divák ocitne před komplexní architektonickou konstrukcí, která téměř vyplňuje celý její prostor. Z velké časti je transparentní. Vyrobena je z dřevěných latí, v přední časti ji pokrývá bílé plátno tvořící promítací plochu. V zadní části se nachází velký válec, jehož konstrukci vyplňují pláty izolační vaty.

Samo stojící světlemodré zábrany regulují pohyb diváka. Zastaví ho před promítacím plátem, na němž se pomalu střídají krátké texty označené čísly.

Tyto texty vypráví krátké příběhy tematizující existenční problémy jako domácí násilí, nehody a další nešťastné události. Jejich čtení naplní diváka smutkem, strachem a lítostí. Následně divák vstoupí dovnitř konstrukce za promítací plátno. Tvarosloví konstrukce vychází z anatomie vnitřního ucha. Divák držící se uvnitř architektury má dvě možnosti: levá cesta vede k okénku, skrz které může nahlédnout do odizolované válcové místnosti, do níž se dá vstoupit pravou cestou.

V cestě ke vstupu do válce však stojí další modrá zábrana, která nutí diváka vystoupit z konstrukce. Pohyb diváka i samotná stavba je metaforou mechanismu sebevraždy. Na začátku je divák zahlcen problémy, které ho ve skutečném životě mohou přivést k myšlence na sebevraždu. Nejdříve jen nahlédne – uvědomí si tuto fatální možnost a vrací se zpět na rozcestí. Tam vidí na zadní straně promítacího plátna zrcadlově obrácený text, který se dá číst jen velice obtížně. Tato situace odkazuje k momentu ztráty porozumění smyslu světa a života.

Když se člověk rozhodne, v cestě mu stojí světle modrá zábrana, symbolizující poslední naději, rozhovor, empatii, dobrou vůli, která se snaží sebevraha zastavit. Zábrana nás donutí vystoupit z konstrukce. Stejně tak může člověku v krizi pomoci dobře míněný rozhovor. Ten mu umožní nahlédnout svou situaci znovu a přehodnotit ji. Divák výstavy však pokračuje a vstoupí do válce.

Z šera přechází do jasně osvětleného místa jako paralela k momentu, kdy sebevrah stojí tváří v tvář svému rozhodnutí a plně si ho uvědomí. Fyzické poškození zpřítomní toxicita použité izolační vaty, která způsobuje i akustickou změnu. Izolace pohlcuje zvuk mířící dovnitř místnosti i ven. Je to metafora mentálního stavu, kdy člověk není schopen poslouchat a ani jeho nikdo neposlouchá. V tento moment situace vrcholí a divák z celé situace vystoupí .

Divák se tedy až nyní dozvídá to, co ty již dávno víš, milý čtenáři, a to díky na zdi promítnutému statementu od Anežky Bartlové, která je i kurátorkou výstavy.

Po vyjasnění situace se vzrůstající emocionální tíže v divákově mysli vyvažuje umístěním amorfního betonového objektu. Ten celou instalaci uzavírá a divák může odejit.