Vymknutý kotník vznikl v roce 2019 jako výstavní projekt v Karlín Studios ve spolupráci s umělkyní Annou Ročňovou a za kurátorské podpory Caroline Krzyszton.
Výstava se stala průsečíkem zájmů obou autorů. U Anny jde o přírodu a u Jana o nehodu ve smyslu nešťastné události. Poranění nohy se stalo scénářem pro vnitřní strukturu výstavy. Ta byla po vzoru řeckých tragédií rozdělena na tři základní části – začátek, střed a konec. Toto dělení se promítlo i do samotného prostoru galerie. Hned po vstupu divák spatřil architekturu, která ho nekompromisně vedla do úzkého tmavého tunelu .
Architektura se podoba velkému stroji, který má funerální charakter.
Divák vstupuje do tmavého tunelu, který opisuje masivní válec. Po několika krocích se po pravé ruce nachází vstup do kruhové místnosti. V místnosti je tma, jen občas problikne světlo. Vejdeme dovnitř a ocitáme se uprostřed multimediální instalace. Ta pracuje s médiem architektury, světla , digitální kresby a zvuku. Divák se nachází ve středu výstavy a zde se začíná situace měnit. V kruhové místnosti je tma a slyšíme hlas staršího muže.
Hrdinou této instalace je starší muž , který vede dialog po telefonu, nevíme s kým, protože slyšíme jen jeho hlas, divák si může otázky a odpovědi osoby na druhé straně telefonu domýšlet a tak se může lepé do situace vcítit. Dostáváme se do děje, v němž se banální procházka lesem změní v příběh, který má prvky tragédie. Příběh je metaforou a tragédií muže, který ztrácí kontrolu nad svým životem. Ztratí se v lese a když se se snaží vylézt na skálu, aby se rozhlédl a získal zpět povědomí o své lokaci uklouzne, zřítí se do rokle a zraní si nohu. Nehoda mu znemožní získat spět kontrolu nad situací. Romantický obraz muže stojícího na skále, hledícího do dáli a pevně svírajícího otěže jistoty se nekoná, naopak se naplno zjevují, tuláci, invalidé a prostitutky. Chudáci nervózně svírajíc kameny v rukách, aby jejich frustrace z nekončící nejistoty, chudoby a intolerance potrestala patriarchu tím, že ho přijmou mezi sebe a oblečou mu barevné legíny, které jsou pro něj symbolem zženštilosti, slabosti a nekompetentnosti.
Světlo, které vždy jen na vteřinu či dvě osvětluje digitální kresby umístěné po celé stěně kruhové místnosti, ukazuje to, jak tzv. normální mužský svět zavírá oči před utrpením, které působí jeho předsudky, homofobie, xenofobie, rasizmus a touha po vítězství a moci . Ilustrativní charakter kresby zas odkazuje k digitálním technologiím usnadňujícím pohled na utrpení. Divák odchází ze středu místnosti, ztrácí tak své centrální postavení a tunelem pokračuje do závěrečné části výstavy. Ze tmy přichází do světla a objeví se v rohu velkorysé a otevřené instalace.
Tam už se divák, očištěn, muže vědomě ztratit a užít si procházku. Ta už je dílem Anny Ročňové, která pracuje s přírodními procesy růst ,schnutí stékání, apd., nebo vytváří objekty přímo z přírodnin. Pro tuto instalaci se stal jejím zdrojem okraj města, místa, kde příroda neustále mění jasně definovanou hranici toho, kde končí městská aglomerace. Splétá objekty z parazitních popínavých lián, obrůstajících stromy. Lepí sochu z kuliček bodláku.
Plátěná bota na nich zachycená není jediným fragmentem lidské přítomnosti v instalaci, nachází se zde také další kusy oblečení a potrhaného igelitu. Neprezentuje se tu člověk ve své pozitivní tvůrčí síle, ale jako zdroj odpadu, který lidé z center odsouvají na okraj, stejně jako to dělají s „nepřizpůsobivými“. Více k práci Anny najdete zde.
Jan Boháč 