Text Michala Novotného přináší několik přesných pozorování o stavu české umělecké scény. Výstižně popisuje její roztříštěnost, prohlubující se nedůvěru a přehnanou kritičnost. Důležité také je, že jeho výzva přichází z prostředí, které se na těchto problémech samo podílí. Jeho apel na větší zdrženlivost, respekt a schopnost „propojovat místo hodnotit“ je pochopitelný.

Současně však výzvy k uklidnění situace a k překonání sporů mají jinou váhu, když je vyslovuje člověk zastávající vlivnou pozici v uměleckých institucích. Nejde o osobní rovinu, ale o logiku moci: jakmile někdo stojí v centru rozhodovacích procesů, jeho výzvy k „uklidnění“ či „usmiřování“ mají vždy také institucionální dopad — určují, co je považováno za přiměřené, konstruktivní či naopak přehnané.

Právě proto je důležité takový apel doprovodit i otevřenou reflexí vlastní pozice v systému, jehož napětí autor popisuje. Nejde o očekávání popisu kariérních cest ani osobních sporů, ale o pojmenování toho, jak instituce, které autor reprezentuje, samy přispívají k dynamice soutěživosti a fragmentace, kterou v textu kritizuje.

Taková sebereflexe může jeho výzvu posílit a učinit ji důvěryhodnější.