První krok – Příchod

Zastavíš se před starým činžovním domem na úpatí Vítkova. Na displeji smartphonu ještě jednou zkontroluješ popisné číslo, které se shoduje s adresou z odpovědi na tvůj inzerát:

„Hledám příležitost projít proměnou těla i duše.“

Chvíli s nedůvěrou zkoumáš mosaznou kliku oprýskaných dveří. Zvědavost však vítězí, a tak za ni pomalu vezmeš a otevřeš. Tmu noční ulice vystřídá příjemné světlo místnosti. Překročíš práh a ucítíš sladký kouř vonných tyčinek. Pár dalších kroků tě přivede k ledabyle poházeným botám, které leží kolem přeplněného botníku.

„Zde si odložte boty, prosím,“ čteš nápis na bílém listu papíru visícím na zdi.

Druhý krok – Svlékání

Zuješ se a chvíli nasloucháš. Potom, jen v ponožkách, pokračuješ neslyšně do místnosti k dalším dveřím. Za nimi, podél pravé i levé stěny, stojí šatní skříňky. Na lavičkách a na podlaze se povaluje oblečení. Znechuceně překračuješ hromádky odložených věcí, dokud nenajdeš volnou skříňku. Za chvíli už stojíš v místnosti bez jediného kusu prádla.

Chlad tě obejme jako neviditelná ruka. Promneš si paže a další dveře tě přivádí do místnosti, na jejíchž stěnách visí na kovových háčcích lidská pohlaví – tu vulva, tu penis. Instinktivně sjedeš rukou do rozkroku, ozve se lupnutí a s velkým překvapením se tvůj pohlavní orgán opravdu odpojí od těla. Chvíli na něj zmateně hledíš, a nakonec ho zavěsíš na volný háček.

Třetí krok – Jeskyně

Pokračuješ úzkou chodbou, která tě přivádí ke schodišti. Tvým tělem se šíří uvolnění. Každý atom, který se ještě před chvílí pevně držel ostatních, náhle povoluje své sevření.

S nově nabytou lehkostí seskakuješ několik schodů a vydáváš se chodbou dál. S každým krokem, příjemně, stoupá teplota a vzduch se naplňuje stále hustší horkou párou.

Světlo střídá šero a neprůhledná pára tě zcela pohltí. Tvůj mozek nedokáže určit, kde přesně jsi – chvíli trvá, než se zorientuješ. Nakonec zjistíš, že jsi v přírodním jeskynním komplexu doplněném o dekorativní dlažbu a obklady s abstraktními obrazci.

Procházíš z místnosti do místnosti a občas máš pocit, že v husté páře zahlédneš něčí siluetu: v jedné někdo sedí na kameni, v jiné se zas opírá dvojice o zeď. Když se však přiblížíš, zjisťíš, že tam nikdo není.

Zarazí tě mravenčení končetin, které po chvíli ovládne celé tělo.  Prohlížíš si ruce a vnímáš, jak se ti dech prohlubuje. Pára kolem tebe ještě víc houstne.

Nádech. Výdech.
Hluboký nádech, dlouhý výdech.

S každým výdechem cítíš stále silnější úlevu, jako bys byl svázaný tisícem pevně utažených uzlů, které se právě teď všechny rozvazují.

Všimneš si, že ti zmizely nohy. Šokovaně hledíš na místo, kde ještě před chvílí byly. Okamžitě se tě zmocní panika.

„Co se to děje?“ prolétne ti hlavou.

Nechceš tomu uvěřit. Sáhneš tam, kde jsi měl stehno, ale ruka promáchne prázdnotu. Srdce se ti divoce rozbuší a dech se zrychlí. Boky, břicho i hruď mizí. Když ti ruce začnou mizet přímo před očima, dojde ti, že vydechuješ sám sebe.

V panice zadržíš dech. Co teď… Víš, že ten proces nejde zastavit. Krátce vydechneš – a ramena jsou pryč. Znovu zatajíš dech, abys získal pár vteřin, ale potřeba se nadechnout se nezadržitelně blíží. Přepadne tě hluboká lítost, oči ti zaplaví slzy.

Další nádech, výdech – a mizí i krk.

Nakonec se rozhodneš přestat bojovat. Panika ustupuje a strach se mísí s pocitem uklidňujícího uvolnění. Zhluboka se nadechneš a vydechneš do prostoru všechno, co z tebe ještě zbylo.

Čtvrtý krok – Přerod

Cítíš úplně nový druh lehkosti; vnímáš, že jsi na mnoha místech zároveň. Ještě chvíli dokážeš registrovat kousky svého starého „já“, které se proměnily v drobné částice a nyní se mísí s párou zaplňující celý prostor.

Slyšíš tisíce hlasů, jež se slévají v jediný. Konejšivá slova tebou prostupují, zatímco i ty prostupuješ jimi.
„Úleva,“ zazní.
Není to jen slovo přinášející ti tolik potřebný pocit; jsi to i ty, kdo ji od nynějška bude přinášet. Stal ses součástí onoho hlasu.

Stejně jako hlas prostupuje celým oblakem páry – a ty teď víš, že je živým organismem – pohybují se v ní i duchové, cáry poraněných těl.
Právě se jedna z tvých částic spojila s jinou a zaplaví tě neskutečný stesk po dětech. Dokonce vidíš jejich tváře, ale nepoznáváš je. Vzpomínky tvého předchozího „já“ přece žádnou rodinu neměly; tak proč to tak bolí?

Prolínání pokračuje.

Najednou hledíš do údolí, kde stojí nádherný rodný dům – jenže to staré „já“ vyrůstalo v paneláku. Rázem se ocitáš v jeho tmavé chodbě. Skrze prosklené dveře sem proniká mdlé světlo, v němž spatříš chlapce a dívku. Stojí beze slov, tváří v tvář tajemství – a ty víš, že jsi jedno z těch dětí.

Napětí, které mezi vámi narůstá, nakonec exploduje ve zvířecí výkřik. Vzápětí vše pohltí tma a dav duchů, který ještě před chvílí hodoval nad tvou duší, zmizí v páře i s tvou bolestí a vzpomínkou. A nyní vše plyne společně.

Pátý krok – Úleva

Tvoříme obrovské tělo s neurčitými okraji, které se neustále rozpínají. Měkkost a teplo zmírňují všechny bolesti. Dotýkáme se stěn jeskynního komplexu a zkoumáme každý jeho kout, pronikneme i tou nejmenší skulinou – cítíme, že se blížíme k jádru, že brzy odhalíme velké tajemství.

Ano, přichází úleva.

Ve skále se ozve pohyb tajemného mechanismu. Ten otevře otvor a průvan nás unáší ven z jeskyně. Letíme vstříc světlu. Vítr nás rozfoukává nad tajgou, za rozbřesku nového dne – ve světě s modrým sluncem.