Vědec oblečený do bílého pláště hleděl soustředěně do mikroskopu. Zaostřil čočku na vzorek krve.

Krátce zvedl hlavu a podíval se na magnetickou tabuli s nápisem „Projekt Filémón a Baucis“, prohlížel si fotky přichycené malými magnety: na jedné byl on s mladou ženou, stáli u malé tůně někde v lese, drželi se kolem pasu a usmívali se. Na další fotce byl zase on a ta žena, ač oba o mnoho let starší: seděli na nemocničních postelích, smáli se a zvedali palce nahoru. Do rukou měli zavedené kanyly a z kapaček jim do krevního oběhu odkapával tmavý roztok. Znovu se sklonil k mikroskopu. Konečně našel, co hledal. Pevně se chytil stolu, zhluboka dýchal a tiše opakoval sám pro sebe:

„Musíš zachovat klid, musíš zachovat klid!“

Nedokázal zůstat na místě, rychlým krokem opustil laboratoř a rozrazil dveře umývárny. Prsty se mu viditelně chvěly, když rozepínal knoflíky pláště, vyhrnul si triko a v zrcadle si prohlížel tělo, dokud nenarazil na tmavě zbarvený flíček poblíž podpažní jamky. Vběhl zpátky do kanceláře, kde ze stolu vzal mobil a vytočil číslo.

O dvě patra výš žena z fotografie zvedla telefon.

„Už je to tady!“ vyhrkl subjekt Filémón.

„Kde to máš?“ zeptala se subjekt Baucis.

„V podpaží.“

„Jak je to velké?“

„Flek asi pět centimetrů.“

„Zvětšuje se to?“

„Nevím, musím se podívat.“

„Teď jsem ti chtěla volat. Mám to taky, posílám ti fotku!“

Subjekt Filémón si dal hovor na hlasitý odposlech a otevřel zprávu.

„Proboha!“

Rychle se vrátil do umývárny, odložil telefon a vyhrnul si triko.

„Bože ne!“ vykřikl a podlomila se mu kolena.

Na hrudi a paži měl rozsáhlé kožní léze hnědé barvy. Ztuhl.

„Zachovej klid, panika zrychluje šíření,“ snažil se ho uklidnit ženský hlas vycházející z reproduktoru.

Nemohl popadnout dech. Léze se mu před očima šířily po těle. Škrábal je, ale v rukou mu zůstaly jen tmavé kusy zrohovatělé kůže. Začal křičet.

„Miláčku, zkus se uklidnit, za chvíli jsem u tebe,“ ozývalo se z mobilu.

 V panice uklouzl, bezmocně tloukl pěstí do podlahy, plakal a volal o pomoc. To už do místnosti vběhla žena a rovnou se k němu vrhla:

„Musíš se uklidnit!“

„Já nechci! Proboha, já nechci!“

„Dívej se mi do očí.“ Chytla ho za hlavu. „Zhluboka dýchej!“

Poslechl ji a po chvíli se uklidnil. Šíření se zastavilo.

„Vždyť jsme to oba chtěli, věděli jsme, co se stane,“ šeptala mu.

„Promiň, ztratil jsem hlavu!“

Baucis pomohla Filémónovi na nohy a dlouze si ho prohlížela.

„Neuvěřitelné, vypadá to na dub.“

Jeho hruď už vypadala spíš jako kmen stromu, ze kterého vyrůstala větev na místo paže.

„Není pochyb, je to kůra. Musíme si pospíšit, mutace probíhá nečekaně rychle.“

I její tělo bylo téměř celé pokryto kůrou.

„Dělej, jedeme.“ Vzala ho za rameno a odváděla pryč z budovy.

„Nemůžu řídit,“ vytáhl klíč od auta a podal ho Baucis.

Nasedli do sportovního vozu a vysokou rychlostí opustili areál výzkumného střediska.

„Víš kudy?“

Baucis přikývla a sebejistě prošlápla plyn. Silnice vedla do kopce mezi poli a po chvíli se pod nimi otevřelo panorama malého města. Vůz téměř zastavil a oba se ohlédli a dívali se na střechy domů. Chytli se za ruce. 

„Musíme jet, miláčku,“ hlesla tiše.

Filémón přikývl.

Auto znovu nabralo rychlost a dalších dvacet minut kličkovalo po úzké silnici, aby nakonec zastavilo u krajnice.

„Jsme tu,“ obrátila se k němu.

Ani se nehnul.

„Nemůžu otočit hlavu,“ řekl nejistě.

Vystoupila z auta, ale sotva se narovnala. Filémón bez její pomoci nedokázal vystoupit.

„Rychle, do lesa je to ještě kus cesty,“ řekla.

„Musíš mě nasměrovat, nemohu se otočit.“

Obrátila ho k poli, za nímž se rýsovaly stíny kmenů. Vyrazili. Kráčel, jako by neměl kolena, ale i tak byl dost rychlý, aby jí stačil.

„Prosím tě, jdi přede mnou, chci tě vidět.“

Udělala dva rychlé kroky a byla před ním. Usmála se a on jí úsměv opětoval. Chvíli šli, aniž by něco říkali.

„Lásko, miluji tě…“ chtěl ještě něco říct, ale vyšel z něj jen nesrozumitelný zvuk.

Otočila se k němu. Tvář mu ztuhla s úsměvem na rtech a léze měl všude.

„Taky tě miluji,“ řekla.

Byli uprostřed pole, na půl cesty ke kraji lesa. Chtěla se na něj podívat, ale nešlo to.  Zkusila to znovu, nic.

„Miláčku, nemůžu pohnout hlavou, jdeš za mnou?“

Žádná odpověď.

Uvědomila si, že je toho hodně, co mu chce ještě říct, ale zdřevěněl jí jazyk.

Je pozdě, pomyslela si. Napínala uši, jenže neslyšela nic než své kroky. Oči se jí zalily slzami. Chtěla se otočit, obejmout a políbit ho, ale nic z toho už nebylo možné. Doufala, že jde za ní, podle plánu. Jenže na místo Filémóna uprostřed pole stál dub. Kmen s očima, ze kterých se řinuly slzy, oči zarostly kůrou a zůstaly po nich jen malé otvory, ze kterých pomalu vytékala smůla. Baucis už byla v lese, nohy měla téměř srostlé a z rukou byly dávno větve, mutace již pokročila do závěrečné fáze. Žena-strom krůček po krůčku vyšla kopec a zastavila se na mýtině u malé tůňky. Z toho, co dřív byly dolní končetiny, začaly vyrůstat kořeny, které ženu-strom navždy připoutaly k tomuto místu. Cítila, jak tuhne, tok krve se zpomalil a krev se měnila v mízu. Žena věděla, že i její srdce se brzy zastaví. To se však nestalo. Jen čekání na další úder trvalo velmi, velmi dlouho.