Vernisáž

Je večer, začíná vernisáž a konečně přicházejí lidé.

Nemůžu se na to koukat. Před vázou, kterou vytvořil Petr, vedoucí našeho ateliéru, se tvoří tlačenice jak před Monou Lisou. Sám jsem mu vyráběl sokl, pomáhal mu ji instalovat a z Rudolfina jsme tahali sloupky s ozdobným provazem. Má to být výstava studentů, ale on na sebe musí neustále strhávat pozornost.

U mých kreseb se ještě nikdo nezastavil, a tak otevřu Instagram a nasdílím je. Když zvednu oči od mobilu, rozbuší se mi srdce, zahlédnu muže v bílém obleku – šéfkurátor sbírky současného umění. Přátelsky se vítá s Petrem.
Obdivují vázu a spokojeně se usmívají.

„Někoho ti představím,“ zaslechnu Petrův hlas.
Jdou mým směrem. Pokusím se o úsměv.
Zvedá ruku. Už ji cítím na rameni, ale mine mě.
Otočím se a vidím, jak ji pokládá na rameno spolužačky. Naštěstí si toho nikdo nevšiml.

Bloumám po místnosti a předstírám, že si prohlížím díla ostatních.
Zastavím se u vázy.
Tady má být mé umění.

Přichází Petr.
Konečně bychom si mohli promluvit o mých věcech. Je toho tolik, co mu chci říct, a ještě víc potřebuji slyšet.

Aniž by odtrhl oči od svého díla, zeptá se:
„Líbí se ti?“

„Je nádherná,“ vyteče ze mě lžíce medu.

„Je dokonalá,“ opraví mě autor.

„Máš pravdu,“ přitakám, ale na jazyku už cítím jed.

Aniž by se na mě podíval, odejde.
Těžce polknu.

Jediné, co si přeju, je zmizet.
Ale nedokážu to.

Konceptuální umělec. Mistr institucionální kritiky, na co si to hraje?
Nemám na nic a nikoho náladu.

Všichni odcházejí.
Vernisáž končí.

Nechce se mi domů, a tak před školou kouřím jednu cigaretu za druhou.
Vezmu do ruky mobil a zkontroluji Instagram.

Jediné srdíčko. A ještě od sestry. Prohlížím si další fotky. Nejvíc lajků má samozřejmě váza. Z fotek je patrné, že se všichni výborně bavili. Na pozadí jedné z nich spatřím sebe. Zvětším se. Stojím sám, úplně stranou. Zazoomuji obličej. Leknu se sám sebe. Zatínám nehty do dlaní, dokud se neobjeví krůpěje krve. Vzpomenu si na jeho slova z dnešních konzultací. Chvíli váhám, a pak se vrátím do opuštěného ateliéru.

Zastavím se před provazem.
Překročím ho. Jako bych šlapal po jeho duši.

Stojím blízko.

Najednou v ní spatřím hloubku.

„Nikdo mě přece nevidí,“ řeknu tiše.

Beru ji do ruky. Cítím chlad.
Kapka mé krve se rozmaže na dokonale hladkém povrchu.

Překvapí mě, jak je křehká.

Stačí jediný stisk – a je po ní.

Schovám ji pod bundu a odcházím ven.

Doma
Snažím se být klidný, ale nejde to. Moc dobře vím, co chci a musím udělat. Přeběhnu náměstí, zamířím do nejbližší uličky a zastavím se u zděného plotu.

Ve světle pouliční lampy si vázu ještě jednou prohlížím. Dochází mi, že jsem poslední, kdo ji takhle vidí.

Rychle ji hodím přes plot.
Ozve se křupnutí – a pak zvonění střepů dopadajících na tvrdou zem.
Rozhostí se ticho, a pak to přichází – vlna. Dám se do běhu.

O pár ulic dál zastavím, potřebuji se vydýchat.
Zapálím si. Všechno ze mě padá.
Nemohu uvěřit, že jsem to dokázal.
Vlastně to bylo lehčí než vykouřit cigaretu.

Ale co teď? ptám se sám sebe.
Ani nevím, jak dlouho a kudy, ale k plnému vědomí se proberu až u dveří našeho bytu.

Sestra není doma. Vejdu do jejího pokoje. Na stojanu má rozmalované plátno. Vedle palety s barvami leží fotografie.

Vánoce – byly mi tehdy tři roky. Držím v rukách fotbalový míč, Silva se směje na velkou mluvící pannu. A v křesle se krčí bratr. Vedle něj máma a táta stojí za foťákem. Podívám se znovu na malbu a poznávám v ní bratra, takového, jaký ve skutečnosti nikdy nebyl, ale jaký vlastně byl?

Vrátím se k fotografii, do očí se mi hrnou slzy.

Polknu dojetí a přejdu do svého pokoje. Usedám na postel, beru skicák. Tužka volně pluje po papíru a vím, že tahle čára bude dlouhá, možná nejdelší ze všech. Vybavím si mámina slova:
Zlomit, narovnat a zase zlomit.

Pláču, ostré kontury se rozmazávají. Ze slz a tuhy formuji nový tvar.
Kresba je konečně hotová a já vyčerpáním usínám.

Když se probudím, listuji ve skicáku, abych se ujistil, že se mi to celé nezdálo – ano, skutečně existuje. Je ohromující. Děsivá. Nádherná.

Vzpomenu si na Petra. Do včerejška jsem dělal všechno proto, abych se mu zalíbil. Je tak těžké si přiznat, že mnou celých pět let manipuloval. Musel jsem to udělat. Nevím jak, ale otrávil mi celý svět. Nikdy jsem mu neměl tak důvěřovat. Už žádný koncept, musím se osvobodit, konečně mám v rukách skutečné umění. Tohle je něco! Svět to musí spatřit!

Sbalím skicák a vyrazím do školy.

Ateliér

U dveří do ateliéru postává hrozen lidí a nakukují dovnitř.
Uprostřed místnosti, u prázdného soklu, stojí Petr a pláče. Asistent se ho marně snaží uklidnit.

Zařadím se mezi spolužáky.

„Zmizela jeho váza,“ pronesl kdosi polohlasně.
Petr dál vzlyká.

Do místnosti vejde rektor a už ode dveří volá:
„Určitě se najde, pane docente. Už jsem dal zkontrolovat kamery.“

Kamery?
Polije mě horko.
Opravdu – v levém rohu místnosti bliká kamera.
Co teď?
Bezděčně se pohnu směrem ke dveřím.

Utéct?

Ne.
To ničemu nepomůže.
Musím tomu čelit.
Musím si to obhájit.

Do místnosti vejde vrátný. Pomalu se došourá k rektorovi.
Rozhlíží se a jeho pohled se zastaví na mně.
Chvíli si mě prohlíží.
Pak se k němu nakloní a něco mu šeptá.

Oba se otočí mým směrem.
Rektorova tvář zrudne.
Jde ke mně.

„Kde je ta váza?“ řekne výhrůžně.

Vrátný se usmívá a ukazuje na mě:
„Byl to on, viděl jsem to na kamerách. Volám policii?“

Petr zvedne ruku a podívá se mi do očí.
„Počkejte. Davide, máš ještě šanci ji vrátit.“

Nádech.
„To nepůjde,“ odpovím.
Výdech.

„Kde je?“ vyštěkne Petr.

„Rozbitá,“ vyklouzne ze mě pravda.

Dav na okamžik ztichne. Pak se mezi studenty začne šířit šepot:
„Je rozbitá… je rozbitá…“

Petr znovu propukne v pláč.
„Proboha proč?“ Chytá se za hlavu a nadává.

Několik studentů zvedá telefon a po chvíli stream sledují již desítky lidí.

„Proč jste to udělal, studente?“ ptá se znovu rektor.

Petr pomalu sundá ruce z tváře. Už nepláče. Jen zuří.
„Netočte to!“
Rozmáchne se po studentech a pak po mně. Uhnu.
Vrčí a cení zuby.
Ustoupím za sokl.

„Žádné násilí!“ křikne rektor a postaví se mezi nás.
Petr ztuhne.
„Proč?“ procedí mezi zuby.

Cítím pohledy všech.
Toto je můj okamžik.

Postavím se na špičky a spustím:
„Sám jsi říkal: Aby na světě bylo místo pro novou vázu, musí se prostě občas nějaká rozbít!“

Zvedám ruce ke spolužákům.
„Říkal to?“

Někdo v davu souhlasně zabučí.

„No vidíš!“ Zvedám prst tím směrem a dívám se přímo na Petra.
„A tak se rozbila ta tvoje.“

Vydechnu.

„To snad nemyslíš vážně! To byla nadsázka!“

„Vždycky jsi tvrdil, že nejdůležitější je koncepce.
Ty – a tvoje váza – jste odteď součástí té mojí.“

Zvedám skicák.
„Tady.“ Poklepu prstem na papír.
„Podívej se.“

Snažím se zabránit sám sobě v tom, co se chystám udělat.
„No tak – podívej se.“

Když to konečně udělá, vytrhnu list s kresbou a zvednu ho nad hlavu.
„A víš co? Už žádnou vázu nepotřebuju.“
A s pompou ho roztrhám.
Kousíčky papíru se pomalu snášejí k zemi.

Zlomit narovnat a znovu zlomit. Těď už to konečně chápu.

„Co říkal?“ zaslechnu otázku z davu.
Otočím se k publiku.
„Já… už… ne-po-tře-bu-ji žádnou vázu.“

„Nepotřebuje vázu,“ zopakuje někdo.

Zvednu ruce.
„A vy? Potřebujete vázu?“ řeknu do jednoho z objektivů.
Otázka se šíří davem.

Ono to funguje.
Usmívám se na spolužáky a pak pohlédnu na zmatené tváře rektora a vedoucího ateliéru.

Začnu skandovat:
„Už žádnou vázu! Už žádnou vázu!“
A pak se to stane – přidají se ke mně.

Cítím, že jsou konečně mou součástí.
Právě se otevírají stavidla našeho uměleckého rybníčku a já jsem hrázný.
Ano, takhle se píše historie.